13. komnata Rostislava Osičky – 20:55 (29.3.19)


Nešťastná shoda okolností a jedna rána pěstí změnila legendárnímu boxerovi život a způsobila jeho životní a sportovní pád. Připravili: S. Chytrová, V. Holomek a V. Olmer. Žánr: magazíny, reportáže, dokumenty; HDTV|Zvukový popis|Rostislav Osička, narozený 15. 10. 1956 v Moravském Žižkově, patřil mezi evropskou boxerskou elitu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Ve střední váze získal přes dvě stě medailí, vítězně vybojoval tři sta padesát zápasů. Boxoval za Duklu Olomouc a patřil i do reprezentace, porážel tehdejší špičkové kubánské a sovětské borce, kteří si již tenkrát pomáhali zakázanými prostředky. Jeho cestu ke slávě však zkřížil incident při pouliční rvačce, kdy se chtěl zastat napadeného kamaráda a zranil člověka, který se do konfliktu připletl. Celá situace zřejmě přišla vhod trenérům, kteří prosazovali své oblíbence, jímž Osička nikdy nebyl. Z Osičkova zavinění se stal exemplární případ. Dostal doživotní distanc, posléze zmírněný na rok a půl. V tehdejších novinách vyšel likvidační článek s titulkem: "Ulice není ring!“. Nastoupil do pražských Uhelných skladů, kde si přivydělával za mizerných platových podmínek a nemohl ustát, že ho nadřízení nutili okrádat seniory poloprázdnými putýnkami načechraného uhlí. Bydlel ve sklepním podnájmu spolu se třemi boxery. Živil se také jako hlídač diskoték a karbaníků v pronajatých bytech. A začal pít. To byl začátek strmého pádu. Neměl dost peněz a užíralo ho, že opustil slibnou kariéru. I když stále boxoval, brzy zjistil, že na vrcholový sport už fyzicky nemá. Když ho na ulici málem srazilo auto, rozhodl se, že změní život. Do kasičky kostela, kam jako věřící Moravák chodil, jednoho dne hodil poslední stokorunu, o které věděl, že by ji stejně propil, a ve svých čtyřiceti začal nový život. Založil rodinu, omezil pití a začal se živit jako kondiční trenér a sám na sobě znovu tvrdě pracoval. Rozhodl se také, že bude malovat obrazy. Jako kluk navštěvoval Lidovou školu umění a díky sportovní popularitě se v Praze seznámil s mnoha slavnými malíři např. Jiřím Sozanským a Vladimírem Franzem, kteří rozvíjeli jeho vrozený talent. Ten zúročil, má za sebou čtyřicet uspořádaných výstav. Jeho obrazy jsou inspirovány lidovou kulturou a často je doprovázejí Osičkovy verše. Ve svém krédu se vyznává: "Až budu stát před všemohoucím, určitě se mě nezeptá, kolik mám vysokých škol a mercedesů. Bude ho zajímat, jaké mám srdce a komu jsem v životě pomohl...“
Více o pořadu na Kritiky.cz