Zlatá šedesátá – II.řada – František Vláčil – 00:02 (25.2.19)


Portrét velkého režiséra s jedinečným výtvarným viděním, imaginací a pečlivou tvůrčí koncepcí, od jehož narození v těchto dnech uplynulo 95 let (2014). Režie M. Šulík. Žánr: pozoruhodné osobnosti;Samouk a solitér František Vláčil (1924-1999), jehož výročí si v těchto dnech připomínáme, se k přízvisku "básník českého filmu“ dopracoval ze zcela protichůdných východisek. Zkušenosti sbíral v Československém armádním filmu, kde natočil několik desítek instruktážních a výcvikových snímků. Měl však výrazné výtvarné nadání a studoval dějiny umění a estetiku, což se výrazně podepsalo i na této zadáním účelové tvorbě. Nejhodnotnější snímek Vláčilova raného období Skleněná oblaka (1958) pojednává o letcích, v prvé řadě je však dodnes působivou vizuální poémou s pečlivě komponovanými záběry. Ještě výraznější výtvarnou a poetickou hodnotu má Vláčilův celovečerní debut Holubice (1960), kterým si získal mezinárodní renomé. |V následujících letech se Vláčil zaměřil na historické snímky, jež se výrazně odklonily od stále přetrvávající tradice historismu 19. století. Náznaky nového přístupu k žánru nesl již baladický snímek z období baroka Ďáblova past (1961), plným rozvinutím koncepce historické fresky však byla Marketa Lazarová (1967) - v naší kinematografii naprosto ojedinělý snímek, který vznikal několik let. Expresivní a dynamické vizuální pojetí společně s precizní rekonstrukcí raného středověku na hranici experimentální archeologie daly vzniknout dílu, jež čeští kritici po právu ocenili jako nejlepší český film minulého století.|Ve středověkých kulisách zůstal Vláčil i u svého dalšího, komornějšího snímku Údolí včel (1967) o sváru mezi touhou po svobodě a asketickou příslušností k řádu a jeho ideologii. Šedesátá léta režisér uzavřel snímkem Adelheid (1969), v němž až existenciálně vykreslil křehký vztah bývalého důstojníka západní armády s dcerou německého nacisty, rodící se v divokém poválečném pohraničí. Ve svých filmech z této dekády tematizoval svár svobody a fanatismu, jedince a dějin, jehož důsledky zažil pak na vlastní kůži za normalizace. Patřil mezi ty tvůrce, pro něž již na Barrandově nebylo místo a několik let spolupracoval s Krátkým filmem a studiem v Gottwaldově, než se mohl vrátit k celovečerní tvorbě. I po tomto návratu některé z jeho snímků působily na svou dobu značně nekonformně - především mrazivý eastern Stíny horkého léta (1977) a silně osobní snímek zobrazující boj s démonem alkoholismu Hadí jed (1981).
Více o pořadu na Kritiky.cz
|